Přiznání

Stále častěji a častěji sedávám u svého stolku s perem v ruce a s čistým, bílým listem papíru, ještě neposkvrněným ani kapičkou inkoustu. Marně se na něj snažím sepsat snad všechny věci, které mne vlastně ještě drží při životě. Všechny věci a lidi, pro které má ještě smysl žít. Od té doby, co jsi se objevila v mém životě, zastáváš vždy ty nejpřednější místa. Pokaždé, kdy popisuji nový papír v novější době, těch slov a důvodů proč se dál snažit a prodírat se "životem", ubívá. Teď už jich mnoho není. Vlastně nyní je tam jen pár nepodstatných věcí, mezi nimiž dominuje slovo, které má už snad jako jediné opravdový význam. Je to Tvé jméno. Pokud se vytratí i ono, zůstane jen čistý list, který vyletí oknem ven a vítr jej bude unášet do neznáma. Jaký je to asi pocit? Ta svoboda, volnost. Jednou to chci také zkusit, natáhnout ruce k nebi, zhluboka se nadechnout, zavřít oči a vzlétnout, letět jako on. Nechat se unášet větrem, bezstarostně, bez zátěže a všechny problémy a tíhu bolesti, jenž mne ničí, jenž mne táhne ke dnu, nechat v tom pokoji. Ale mám strach, nemám odvahu to udělat. Vím, co se stane. Vím, že už se nevrátím, odejdu navždy. Ale stále se třesu. Jen tiše stojím u okna a nedokážu udělat krok dopředu, ne dokud zde vidím napsané Tvé jméno, které se mi již vrylo nejen do paměti, ale především do mého srdce, jenž je zlomené a rozsápané na malé kousíčky. A i když se mi jej možná podaří opět slepit, zase příjde někdo, kdo jej s radostí a vášní rozcupuje a odejde beze slova se spokojeným výrazem ve tváři. Pak Tě tedy prosím, nemaž své jméno z toho obyčejného listu papíru, který pro mne znamená to poslední, to všechno málo, co ještě SNAD mám. Neodcházej prosím z mého života, neboť ten už pak nebude mít důvod zůstávat se mnou...