Válka s životem a mír ve smrti

    Na trolejbusové zastávce stojí houf lidí a s nimi i já. Jeden z trolejbusů právě odjíždí...

    Odjela v něm? Myslím, že ne doufám, že ne... Ach ano správně, doufání. To je to jediné, co nám zbylo, naděje a život, se kterým svádíme boj každým dnem. Vyhráváme? Někteří z nás ano. Je to vidět na jejich tvářích, stále s úsměvem a šťastní, tak jako nikdo. Spousta z nás remizuje. O štěstí se sice mluvit nedá, ale v podstatě si nemáme na co stěžovat. A ostatní... O nich si můžeme přečíst v novinách, že někdo skočil ze střechy nebo z okna, když se někdo oběsil, skočil pod vlak nebo se prostě otrávil. Všichni tyto lidi soudí, ale nikdo z nás neví, co se jim vlastně stalo. Kde bereme jistotu, že bychom se v jejich situaci nezachovali stejně? Jen pomluvy, pomuvy, pomluvy. Všichni se  míchají do věcí, do kterých jim vůbec nic není, ale tam, kde by mohli pomoci, nemá cenu lidi hledat. Možná je na čase se nad sebou konečně trochu zamyslet.