Živá nebo Mrtvá
Živá nebo mrtvá? Spousty názorů, jeden překrývá druhý. Jen samé dohady a spekulace. Vše je jen věcí názoru a pohledu. Avšak v jedné chvíli může být rozhodnuto vše. I když to není okamžité, závěr je jasný. SMRT.
Jako pírko se vznáší unášené větrem nad vším a nad všemi, stejně tak já se vznáším nad kolemjdoucími unášená svobodou, aniž by si mne někdo všiml. Nikdo neregistruje moji přítomnost. A proč taky? Pro ně tady nejsem. Kdyby za nimi někdo přišel a řekl, že stojím vedle nich, vysmáli by se mu a s radostí mu ukázali směr k nejbližší léčebně. Jsem nyní jen část, malá část celku, který je ale úplně někde jinde. V mém pokoji leží moje fyzická schránka klidně a nehybně. A tiše oddechuje při rytmu tlukotu mého srdce a já si klidně proplouvám davy lidí bez povšimnutí. Možná ale už je čas vrátit se zpět, mám ještě spoustu práce. Zase se spojit se svým tělem a být opět jedním celkem. Zase nabýt vědomí.
Spousta lidí věří tomu, že to, co jsem právě dokázala je nemožné. Už tolikrát jsem slyšela, že duše není. Že jde jen o výmysl, o výplod nevědomí. Nebo že ze svého těla se nedostaneme, jen po smrti. Když naše duše vstoupí snad do nebe, možná do pekla. Pletou se! Já ale nevěřila a našla jsem si cestu, jak si prosadit svou. Astrální projekce je skutečně zvláštní technikou, jak se vysvobodit z každodenních povinností a v klidu bez starostí poznávat nové věci, nové prostory, dimenze. Vznést se nad hlavy všech, nad budovy, nad oblaka. Procházet se všemi různými sférami. Do těch vyšších jsem se ale nikdy neodvážila. Jen jsem o nich něco zaslechla. A podle toho všeho jedno vím určitě, nechci pokoušet osud. Představa, že už se nevrátím zpět, mne děsí. Zároveň mne to však přivádí na otázku: Co by se se mnou asi stalo?
Nejde přece o oddělení skutečné duše, je to jen projekce. Jako plátno, hologram. Jen jako obraz, který sdílí pocity. Ale je zde mé vědomí, které by bylo uvězněno někde ve vyšších sférách bez šance se vrátit. Žila bych dál, ale bez svého já. Nejspíše bych byla v komatu. Avšak dokázala bych sama dýchat a všechny mé životní funkce by byly v pořádku i bez pomoci přístrojů. Ale jak dlouho? Jak dlouho se dá žít bez svého vědomí, bez vlastní osobnosti, která uvízla někde v nedosažitelnu? Uvězněná mezi životem a smrtí. Klinická smrt nastává, až když člověk již nedokáže žít bez přístrojů. Tudíž bych žila. Ale kdy nastává skutečná smrt? Myslím, že není podstatná smrt těla, ale duše.
Za mé dlouhé procházky jsem potkávala takové, jako jsem já, ale i jiné. Ty, jež jejich vlastní tělo zradilo, a oni žili dál. Po nějaké době se však ztrácely do jiných sfér a většina z nich se opět vracela na Zemi jako novorození. A koloběh života šel dál. Jednou se k nim přidám. Avšak pokud bych byla držena ve sférách, ze kterých není cesty zpět, bylo by jen otázkou času, kdy by mé vlastní tělo stářím chablo a srdce by se jednoho dne zastavilo. A mně by nezbývalo mnoho času, než bych se vypařila navždy. Má existence by skončila tak rychle.
Když o tom všem tak přemýšlím a pročítám si stále dokola ty čtyři odstavce, které jsem právě napsala, dochází mi jedno. Že člověk nemůže být uvězněn mezi životem a smrtí. Může žít nebo být mrtvý. Vlastně ve chvíli, kdy jsem se zasekla v prostoru, mimo své tělo jsem byla již mrtvá. Mé tělo možná vykazovalo známky života, ale byl to jen klam. Protože JÁ, ta osoba, jejíž to tělo bylo, byla už dávno mrtvá.
