Mé srdce

Jakoby znala mé slabé místo, jakoby věděla jak mne strhnout na kolena. Mé srdce se pomalu trhá na kousky a bolest, která mne provází na každém kroku je nesnesitelná. Někdy už si vážně přeji konec, konec všeho... Ona jediná zná mé tajemství, přesto je jediná, kdo mne tak zraňuje. Otevřené rány stále krvácí a na slunci vypalují jizvy do mé duše. Vážně si toho ještě nevšimla? Možná jsem se v ní mílila, ale pokud ano, pak už nezbývá jediný důvod zůstávat. Vyhýbat se každé její přítomnosti, přitom se snažit být pořád s ní, proč to vlastně dělám? Nesnáším své city, ty jenž mne drží v kleci, ze které není úniku, plné bolesti a prázdnoty, která mne každou chvílí pohlcuje. Nemohu dýchat, život v pasti  mne svírá v objetí a nehodlá mne upustit, dát mi šanci se opět nadechnout z plných plic, znovu pocítit volnost, roztáhnout křídla a vznést se do oblak a sledovat vše z výšin světa, být znovu svobodná. Nebát se svých vlastních citů, které mne ničí, být svá. Mít sny, ve kterých by nebyla ona, zapomenout, zapomenout na vše, na všecno, co bolí, co zraňuje, vše kvůli čemu pláču. Neznat žádný z důvodů, ze kterých má duše roní slzy. Otevřela mi oči, ale podepsala se nejen v nich. Tak obrovská daň za něco tak prostého a přesto nedosažitelného. Chci to vůbec? Raději být slepá, než vidět, vidět jen ji, ji jedinou, jak odvrací pohled a hledí do prázdna. Naděje umírá poslední... to jsou jen slova. Naději jsem již dávno ztratila, ale přesto doufám, doufám v něco ,co vlastně nikdy nebylo. Nikdy jsem nevěřila, že i andělé dokáží způsobovat bolest, tak nesnesitelnou a ochromující... Možná, že je nesmrtelná, ale já ne. Déšť se zdá být tak osvobozující, déšť citů a vzpomínek, které jediná myšlenka na ni drtí na prach, jenž tiše a bez jediného slova unáší vítr a nechává mne samotnou. Vzala mi i mne, co tedy zbývá? Člověk, který již nepatří sám sobě, jediný právoplatný majitel jej zavrhl, nemá nic. Žít prázdný, bloudit v mlze, která nezná konce a zastírá i to, co již dávno nedýchá, to jenž nezná svoji existenci, stále tak neproniknutelnou, obestřenou tajemstvím a lží. Lež, již se snažím vydávat za svou, za důvod mého bytí, skládat pravdu světa ze lží... Jak moc to musí být vážné, abych už znovu nevstávala a nesnažila se jít, jen proto, abych mohla opět padnout, stále tak zraněná, s její tváří před sebou...

18. září 2012

Nechápu to, co to znamená? Řekla, že kdykoli budu potřebovat... říkala, že je tu pro mě. Ale teď? Chová se, jako bych tu vůbec nebyla, jako bych byla nikdo, jen odpad. To znamená konec? Konec všeho, všeho, co vlastně nikdy neexistovalo, všeho, co mohlo být. Ani náznak, jediný náznat toho, že by jí na mně alespoň trochu záleželo. Udělala jsem něco, je snad něco špatně? Proč tak najednou,? Vím, že mne vidí, o to víc to bolí. Zarývá mi dýku do srdce a nejspíše to ani netuší. Nevidí, že krvácím, moji bolest, moje utrpení. Nevnímá můj křik, přehlíží mé rány. Vidí, jak se svíjím na zemi v ukrutných bolestech, ale nezajímá ji to. Co se stane, až dýka protne celé mé srdce? Budu dál žít? Zemřu? Netuším, co se stane, ale nevěřím, že by to mohlo být horší než nyní. Její prostá hra ničí můj život. Každou minutou, která má nebo by mohla s ní mít něco společného, mi způsobuje další ránu, tu, která se nikdy nezahojí, nepřestává krvácet, ať se snažím sebevíc. Každý její úsměv, který nepatří mně mi trhá vnitřnosti, každý její vyčítavý pohled mi láme kosti v těle. Slyším jejich křupání, cítím krev, jenž mi stéká po hrudi a končí ve stoce. A všichni jsou slepí. V mých očích je tolik bolesti, tolik zármutku, ale nikdo tomu nevěnuje pozornost. Už dlouho se mi nikdo nepodíval do očí, už dlouho v nich nikdo nehledal odpovědi. Ale... žádnou odpověď by nenašel, jen tisíce osamělých, zoufalých otázek, které s každou další přichází o svůj význam a naději na svoji svobodu. Proč ke mně není alespoň upřímná, mě tahle hra na schovávanou ničí, ale to je jí jedno. Při každém mém pokusu o sebemenší část její pozornosti slyším jen: "Promiň... málo času... příště." , ale vím, že to tak není, vidím na ní, že se jen snaží utéct, znovu mi ublížit a nechat mne raněnou krvácet, bez pomoci, bez jediného schovívavého slova, které by myslela vážně. A vždy, kdy už mi docházejí síly mi dá další slepou naději, kterou mi opět rychle vezme, roztrhá ji jako bezcený cár papíru, jako by neznamenala nic, méně než cokoli jiného. A vždy, když to udělá mi její zrada vypaluje hluboko do kůže její jméno jako důkaz toho, že nemám právo být svá, být svobodná, mít svůj vlastní život, který již dávno pohřbila někde daleko, tak daleko, že jej již nikdy nenajdu, daleko za vším i za svou vlastní smrtí. Tak proč se ještě snažím dýchat?