Živý sen

Dnešní noc jsem měla sen. Zdálo se mi o ní. Vše bylo tak živé. Žily jsme v dávné době, připomínalo ni to oblast Skyrimu. Moje krásná elfka... Nevím proč a jak dlouho, ale žily jsme v jednom domě.  Mé srdce bilo tajně jen pro ni a cítila jsem, že její city mluvily ke mně. Proč mi nikdy nic neřekla? Každý večer, kdy slyšela můj klidný dech, doprovázen nejpodivnějšími sny, opatrně se vyplížila ven. Všude kolem byl les. Zima zmrazila všechny studánky v okolí, až na jednu. K ní vždy chodila a její tiché verše, které se chvěly v jednoduché melodii, tiše doléhaly až k mému úkrytu, odkud jsem ji pozorovala. Její hlas se chvěl a po tváři jí stékaly slzy. Když jsem zaslechla své jméno, došlo mi vše, ale nevěděla jsem, co dělat. Cítila jsem strašně. Její bolest jakoby procházela i mnou. Přišla jsem k ní a chtěla se jí dotknout, ale najednou... otočila se na mne, ale jakoby mne vůbec neviděla. Co se stalo? Slzy jí stále stékali po tvářích. Ohlédla jsem se a pochopila jsem... Z námi vedla cestička, jenž byla značena jen jejími stopami. Prošla mnou a mířila zpět k domu. Udělala bych vše pro to, aby nemusela nikdy plakat. Její úsměv je pro mne vše. Příště se jí to pokusím říct, snad mě uslyší...