Navěky sám

Ostří nože, jenž se probořilo do hlouby tvé hrudi, jehož hrot se dotýká tvého srdce, ti působí nesnesitelnou bolest, která prochází celým tvým tělem a ústí až v samotné šílenství, které tě vášnivě a neúprosně pohlcuje. Jsi bezbranný a tiše a se zaťatými zuby se oddáváš oné slastné bolesti, která tě naplňuje jako křišťálovou číši rudé trpké a přitom tak osvěžující víno. Krev, jež stéká po tvé bílé hrudi, působí tak křiklavě s kontrastem, který vzbuzuje zájem a touhu po něčem tak úžasném, smyslném a přitom tak zraňujícím, vášnivou touhu po polibku, polibku věčnosti, která se každou sekundou neodvratně blíží a je připravena ukončit toto magické pouto se světem. Tvé oči ovládají slzy, jež tiše ve spěchu opouští tvou něžnou tvář, která se svírá v křečích. Proužek krve, jenž odplouvá od tvých smyslně plných rtů, do nichž jsi tvrdě a nekompromisně zaryl své zuby, které se již také zbarvují tou úžasně temnou barvou, jejíž chuť připomíná tvrdost kovu a zároveň něžnost citů, citů tak nádherných, tak povolných a nespoutaných, na nichž jsi stavěl celý svůj život. Život, jenž se ti pod rukama hroutí jako domeček z karet, který ztratil svoji rovnováhu a řítí se do nicoty. Odmítáš žít, žít bez toho, co všechno jsi ztratil. Pomalu upadáš do agónie s bolestí v srdci, jíž však nezpůsobuje hrot té mocné zbraně ale člověk, pro kterého ses vzdal všeho nyní už i svého života, který jsi nadevše miloval. Ta osoba, pro ni jsi však jen nepodstatnou a podřadnou částí běžného denního života. Tak umíráš zrazený, zklamaný s láskou v srdci, ale přesto již navěky sám…

bez cíle

Krev, jež stéká po tvých rukou a tiše je po kapkách opouští, je tak temná. Cítíš bolest, ale nevnímáš, nechceš se nechat pohltit vším, co tě ničí. Jsi sám, přesto se snažíš jít dál, bez jediné naděje jdeš cestou, která jakoby neměla konce, konce tak slastného a šťastného, jenž by dával sílu, sílu žít. Jak dlouho chceš ještě střílet do prázdna, jak dlouho ještě vydržíš? Sám nevíš, proč to vlastně ještě děláš, víš jen, že nemůžeš přestat. Každým dalším krokem klesáš a nekontrolovaně se řítíš k zemi, každá sekunda se stává osudnou. Sám dobře víš, co se stane, když padneš. Správně, nestane se nic, vše najednou skončí. Zmizí i ty poslední sny, které tě hnaly kupředu. Stopy, jež za sebou necháváš, vedou do slepé uličky, které sis sám ani nevšiml. Jednou však bude pozdě. Můžeš se cítit šťastný, přesto však víš, že to je jen klam, ten, který tě již brzy opustí a nechá tě ležet. Zůstaneš ležet sám se svou bolestí, jež si již našla cestu k tvému srdci, tomu, jenž bije stále nejistěji a nejistěji, jakoby tušilo začátek, začátek konce.

poslední z nás

Nikdy nepochopil, proč to tak muselo být, proč se stalo právě tohle. Nikdy nepoznal pravdu, která jej ze všech stran obklopovala a drala se napovrch z útrob sebe sama. Nikdy nepřestal litovat toho okamžiku, stejně jako nikdy nepřestal nenávidět ty, jež byli strůjci onoho činu. Ač byli to sami andělé, přec odmítal smířit se s životem, který měl být jen jeho. Neznal svůj úděl a zapřel své já. Nechtěl žít za cenu tak vysokou, za cenu utrpení ostatních. To, k čemu byl předurčen, se mu prodíralo kůží a sžíralo jeho mysl, která již jen stěží přežívala svým vlastním životem. Poslední svého druhu, největší mezi všemi, nejmocnější, však stále osamělý. Existence těch, co miloval, již zanikla. Nemilosrdný čas si vzal, co mu náleželo, avšak nenechal nic, pro co by stálo žít. Nechtěl a ani už nemohl dál odporovat osudu, jenž dávno před jeho žitím byl vyryt na mramorovou desku vládnoucí nicotě. Když znovu a naposled roztáhl mocná křídla, stanul na mohutné skále, na níž se osudy se sny pojily, a poslední sbohem vyřkl, když s východem slunce zřítil se do temnoty světa. Posledním výdechem se vzdal sám sebe. V tu samou chvíli se zastavil čas a jediný květ z nebe se snesl spolu s nejhořčí slzou všech dávných na místo, kde naposled usedl. Tak odešel poslední, poslední ze spravedlivých, z těch, co věřili v život a svobodu duše. Tak skončil příběh poslední naděje živých, posledního Démona Nebes.