Osudné pouto

Tento příběh jsem původně psala jako úkol do školy, nicméně nemyslím, že je to pravý důvod. Tady je:

„Kde to jsem,…“ vstala a začala se prudce otáčet. Rozhlížela se kolem a zmateně prohledávala očima vše, vše co ji obklopovalo. Byla v lese, někde na neznámém místě. ‚Co se stalo?‘ Nechápala a snažila se vzpomenout si na cokoli, cokoli co by dávalo smysl. Ten by snad rozluštil tuto hádanku. Nic, na nic si nedokáže vzpomenout. ‚Kam mám jít, není tu žádná cesta,‘ stále se rozhlíží, „Je tu někdo?“ Nikdo, žádná odpověď, žádné slovo, které by zahnalo strach, který je stále silnější a pohlcuje celé tělo. ‚Musím se odsud dostat.‘ S těmito slovy, co jí proletěly hlavou se spoustou jiných myšlenek, se pomalu odebrala náhodným směrem. V jejích krocích byla cítit nejistota, jež ji provázela celou tu dobu. Stále nic nemohla pochopit. Vždyť nikdy neopustila své milované městečko, nikdy se nevydávala na cesty ani s přáteli, tak jak se sem mohla dostat… Celý život jí všichni vyčítali, že je stále na jednom místě, že ještě nevytáhla paty z města, snažili se jí vtlouct do hlavy, že tohle není život. Vše bylo marné. A nyní je zde, bloudí uprostřed ničeho a směřuje nikam. To poslední, na co si vzpomíná, je cesta domů. Tehdy, když procházela městským parčíkem a hlavou se jí honila spousta nápadů na dnešní odpoledne, tam někde se mlží ty nejposlednější vzpomínky. Jak je tedy možné, že někdo jako ona se ocitne zde, zatímco její přátelé se někde baví. Třeba už ji dávno hledali. Jak ji ale mohli najít, když ani sama netušila, kde je. Zdálo se to jako věčnost kličkovat mezi stromy a nenalézt ani cestičku či konec této nicoty.

Byl právě podzim a listí po hustu padalo tiše, ladně ze stromů a pomalu klesalo k holé zemi. K zemi tak pusté a chladné od nočního mrazu, který přetrvává již druhým týdnem. Zastavila se a zaraženě se podívala na strom. ‚Tento strom jsem už viděla.‘ Byl to starý vykotlaný smrk, ten samý, jaký opouštěla již před hodinou. Nevěděla, kolik je hodin, ale nemohla si nevšimnout stínů, jenž se víc a víc protahovaly. Zazněl výkřik. Věděla odkud, tušila, že by měla co nejrychleji utéct, ale nedokázala to, beznaděj ji táhla opačným směrem. Bylo jí jasné, že ten hlas, který slyšela, nevěstí nic dobrého, ale byl tak blízko, tak strašně blízko. Šla. Bezmyšlenkovitě šla dál, stále hleděla před sebe. „Ne!“ křikla a se zatajeným dechem klesla k zemi, když jí noha uvízla ve vyčnívajících a nepoddajných kořenech mohutného dubu. Nedokázala ji vyprostit, ať se snažila sebevíc. Nepomohlo nic, nic co by ji zachránilo. Začalo se stmívat a ona se ještě z posledních sil pokoušela dostat ze spárů onoho stromu.

Najednou však zaslechla, jak za ní zašustělo listí. Ztuhla a nehybně poslouchala. Něco nebo někdo pomalu proklouzával listím a blížil se k ní. Větvičky, malé suché větvičky, spadané všude okolo ní. To ony zlověstně praskaly a skřípavě se kroutily pod tíhou onoho tajemna. Cítila jeho přítomnost, už téměř pocítila jeho chladný dech, jenž byl jako ledová pára, která těžce dopadala na zemi. Cítila, jak ji pohlcuje strach, jak se sama třese. Pomalu a opatrně se dotkla svého krku, rukou sjela až pod tričko a vytáhla malinký stříbrný křížek, který tiskla v ruce tak, že se jí až zarýval do dlaně. Zhluboka se nadechla a pomalu se otočila. Před jejíma očima stanul mohutný vlk. S chladným pohledem si ji prohlížel a odmítal ji spustit z očí. Lehce se přikrčil. Bylo jí víc než jasné, že se chystal na lov. Na lov mladé bezmocné dívky, jež se stala obětí, něčeho, o čem zatím nemá ani tušení. Vlk byl již připraven, přikrčil zadní běhy a prohnut s vyceněnými tesáky se vymrštil směrem k ní. Uslyšela ránu a vše na chvíli ztichlo. Otevřela oči. Vlk ležel před ní se sekerou zaraženou v zadní části lebky. Kolem něj se začalo tvořit rudě zbarvené krvavé zrcadlo, jež vytékalo z útrob jeho rány. Chvíli jen mlčky zírala na bezvládné tělo toho monstra. To už se k ní ale dostalo pár lidí. Jeden přišel až k vlkovi a silou mu vyrval sekeru z hlavy. „Nehýbej se.“ řekl a s rozpřáhnutýma rukama ťal do kořene stromu. Trvalo to jen pár chvil a dívka byla opět volná. Vzápětí již postupovali k táboru. Beze slova se přidala ke skupince a čekala, co se bude dít. Došli k houští, do kterého by se jen sotva někdo prodíral. Ale přec se malými nenápadnými uličkami dostali až skrz. Zde byl tábor. Celý jej obklopovalo toto houští, které fungovalo nejen jako maskování, ale také jako hradba. Jen málokdo by tušil, co se zde může skrývat. V táboře nebylo nic víc, než malé ohniště, jež značilo střed, kolem něj bylo pár jednoduchých přístřešků ze dřeva a listí. V rohu naproti vstupu byla zvláštní nora vedoucí někam dolů. Ta byla lemována kamením, tak že připomínala spíše malou slepou uličku ještě v menší skále. Posadila se k ohništi na opracovaný kmen, který spolu s dalšími čtyřmi tvořil jakoby uzavřený kruh okolo ohniště. „Jak ses sem dostala, pamatuješ si vůbec něco?“ obrátil se k dívce jeden z jejích vysvoboditelů. Ta však jen mlčky sledovala, co se kolem ní dělo. Zaujala ji síť, která byla zavěšena v korunách stromů a její délka obepínala celý tábor. „Kde všude jsi byla? Doufám, že tě neviděl,“ snažil se stále o její pozornost, ovšem bez úspěchu. Už chtěl odejít když… „Kdo? Kdo mě neměl vidět?“ Tázavě se obrátila na svého osvoboditele a celá síť pro ni přestala být dostatečně zajímavou. Ten se však jen usmál a pomalu se odebral pryč. Ten den se již nestalo nic zvláštního. Slunce pomalu zašlo za obzor a les padal do tmy. Byl vidět jen malý cíp měsíce, který plul ladně po obloze po boku s tisíci hvězd, jejichž velikost se odtud nezdála nijak zvlášť významná. Již se rozednívalo, když vlci zavyli na poplach. Nikdo ale neslyšel, celý tábor ještě spal. Avšak šramot, jenž se rozléhal do okolí, prolomil spánek mnohých. Všichni ožili do nového dne. Nebyl to však příjemný začátek. Ten hluk vycházel zevně klestí, jakoby se někdo chystal je dobýt. Někdo odsekl síť a ta se zřítila na všechny v táboře. Všichni jen mlčky přihlíželi všemu, co nastalo poté. Do tábora vstoupil muž vysoké postavy s ošuntěným oděvem. V ruce držel mačetu a obličej mu kryla zvláštní maska. Nějaká vypouklá tmavá hmota snad dřevo či jiný materiál, otvory zde měl jen pro oči a pár kolem úst. Dívka však najednou ucítila bolest. To se uvolnila zlomená větev, která ji zasáhla přímo do hlavy. Omdlela. To poslední co viděla, byly nohy onoho neznámého, jež směřovaly k ní.

Probudila se až za soumraku. Opatrně se zapřela levou rukou a posadila se. Druhou rukou si sáhla na temeno hlavy a ucítila ještě nezahojenou ránu. Když se však konečně rozhlédla kolem, uvědomila si, že není na předešlém místě. Seděla v neznámém pokoji, nějakého zchátralého domu. Jakmile se pokusila víc pohnout, něco jí v tom bránilo. Levou nohu měla silným masivním řetězem přivázanou ke stěně pokoje. „Je tady někdo? Prosím…“ její křik náhle ustal, když uslyšela skřípot kliky, která se lehce pootočila. Tiše a se zatajeným dechem vyčkávala na něco, o čem sama ani nevěděla. Dveře se otevřely a před jejíma očima stanul opět ten cizí muž. Teprve nyní si mohla povšimnout, že lehce kulhá, když se k ní pomalu blížil. V ruce měl stále tu samou mačetu, se kterou jej viděla v táboře. Jeho oblečení bylo stejné, až na to, že bylo potřísněno něčím, snad krví. Již jí bylo jasné, co že se stalo s ostatními. Vhrkly jí slzy do očí, a ač se snažila sebevíc, nemohla je nijak zastavit. Začala ji ovládat panika. Cítila, jak jí celým tělem prochází strach, jenž každým jeho krokem k ní roste. Byla bezradná, rukou si rychle chytila ústa, jen aby nevykřikla. Bála se vydat ze sebe třeba jen hlásku, jen se pohnout, protože každý i nevýrazný pohyb doprovázelo zašustění řetězu, který ji zde věznil. Cokoli by jej mohlo rozzuřit, a co by asi udělal s ní? Bála se na to jen pomyslet, ale neubránila se myšlenkám, které jí prolétávaly hlavou, ty nejhorší z nejhorších, snad právě jich se děsila více ne jeho samého. Nehybně seděla a pozorovala blížící se stvůru. Ta bez jediného zaváhání pomalu postupovala směrem ke svému zajatci. Bylo úplné ticho, dokonce byl slyšet dech pod maskou, jež skrývala tvář věznitele. Až teprve u deky, na níž seděla, se zastavil. Mírně se sklonil a ruku zaryl do pokrývky hned vedle vyděšené dívky. Maska se téměř dotýkala jejího čela. Poprvé spatřila jeho oči. Přesto, že k nim přes masku nedopadalo světlo, nádherně zářily, přitom byly tak děsivě temné. Ale vypadaly tak těžce, jakoby již věčnost nespaly, sálala z nich únava snad zklamání, i něco víc, ale nad tím dál neuvažovala. Dívaly se na ni, zkoumaly ji, její obličej. Pomalu a plynule se přesouvaly po celé její tváři a s každým pohybem se zdálo, že se přibližují. Tiše na ni promluvil nějakým zvláštním jazykem, ten ještě neslyšela. Věděl, že mu nerozumí, ale pokusil se jí slova zopakovat. Bylo to marné. Strach dívky pomalu ustupoval a měnil se spíše v zaujetí. Ale proč ostatní zabíjel a jí se nic nestalo? Tato otázka jí vrtala hlavou a vrývala se do všech přicházejících myšlenek, jež proudily její rozbitou hlavou. Stále sledovala jeho oči. Když se jejich pohledy střetly, viděla, jak přimhouřil oči, z toho jí bylo zřejmé, že se pousmál. Ani ona se nemohla ubránit malému nenápadnému úsměvu, který odboural další nával strachu, jenž se dral žilami a bodal jako tisíce jehel. Povšiml si jejího úsměvu a strnul. Bez náznaku emoce, bez jediného důvodu vstal a pomalu se odebral z pokoje pryč. Jeho chování bylo nepochopitelné, přesto však jej následovala pohledem. Zabouchl za sebou dveře. Ty jen zaskřípaly a tiše zapadly do futer, které již nějakou dobu operovávali červotoči, ty malé lstivé potvůrky. Nebylo zde nad čím přemýšlet. Jakmile odešel, snažila se jakýmkoli způsobem se dostat z řetězů. Snažila se ze všech sil odpoutat se od tohoto příšerného domu, jenž sám o sobě působil děsivě. Každý pokus, každý nápad byl marný. Již ji obklopovala beznaděj, objímala ji jako matka své milované dítě, dostávala se jí pod kůži a každou sekundou byla hlouběji a hlouběji. Bezradně se stále snažila o nemožné. Začali ji opouštět síly a ona vzdala veškerou naději na únik. Poslední pokus o únik byl nejhlučnější. Řetěz se vymrštil do vzduchu a padl přímo na kovovou konstrukci staré postele. Tato rána ji dosti znepokojila. O to víc však byla vyděšena, když onen muž vtrhl do pokoje a s tou samou zbraní v ruce a rozpřáhl se proti ní. Již nemohla být zticha a vykřikla: „NE!“ Rychle vyskočila z postele a s dozvukem jejího křiku se přikrčila k zemi. V pokoji zavládlo ticho. Po chvíli se odvážila otevřít oči a úžasem zůstala jako opařená. Klečela ve svém vlastním pokoji, ve kterém žije odmalička. Teprve nyní se jí vše vrátilo, všechny vzpomínky na celou dobu před tou strašnou událostí. „Byl to jen sen, jen sen a nic víc.“ stále si opakovala. Na sobě měla své oblíbené pyžamo se snoopym a červené sametové pantofle, které si koupila nedávno v obchodě o tři ulice dál. Její přesvědčení se ale velmi rychle vypařilo, když si všimla otlaku na noze, jenž odpovídal kování k řetězu, kterým měla být připoutána k pokoji. Zpanikařila a vyběhla z domu na zahradu. Cestou prorážela všechny dveře, co jí stály v cestě. Zmateně padla na kolena a z očí jí vytryskly slzy. Tiše plakala, lapala po dechu a doufala, že je to jen sen, jedna strašná noční můra, z níž se každou chvíli probudí. Její matka vyběhla za ní, aby zjistila, cože se vlastně stalo. Vyděšeně se přiblížila ke své jediné dceři a beze slova ji objala. Všimla si jejího bezvládného výrazu, jenž se táhl celým obličejem. Kdyby jen tušila…

V matčině náručí se konečně dívka trochu uklidnila. „Co se stalo, Sáro?“ nechápavě se otázala. „Mami!“ se slzami v očích vykřikla dcerka. „Nevím, vůbec to nechápu, já myslela, že je to jenom sen, ale…“ zmateně se snažila poskládat srozumitelnou větu. „Pojď domů, řekneš mi to vevnitř.“ odvětila starostlivě matka. Pomalu pomohla své dceři vstát a odvedla ji domů. Celé dva dny se vše řešilo. K dění byl přizván i psycholog, pracovník policie i místní obvodní lékař. Jediné, co však zjistili, nedávalo smysl. Ani jedna reálná teorie, jedno řešení, šance Sáry byly mizivé. Nikdo jí nedokázal pomoci a to ji děsilo nejvíc. Sama se snažila přijít na to, co se vlastně stalo, i když jí snad nikdo nevěřil. „Já vím, co jsem viděla.“ vykřikla u večeře, když na ni rodiče nevěřícně zírali a odebrala se do svého pokoje. Usadila se na židli a otevřela laptop. Celé dvě hodiny strávila na internetu hledáním pravdy. „Něco tam přece musí být.“ tato slova stále opakovala. Ani nevěděla, co vlastně hledá, nakonec do vyhledavače napsala popis toho šílence. Jen samé stupidní odkazy…až na jeden. „Co to…?“ Když rozklikla odkaz první co ji upoutalo, byla stará fotografie masky, jež jí byla dobře známá. Již název této stránky, „Historie v budoucnosti“, jí dal naději. Dlouho hledala stín své záhady, až konečně našla, co hledala. V jedenáctém článku byl její přízrak. „V 17. století žil muž jménem Jason Sertoz, byl to dle ostatních podivín. Žil v Texasu v Domě bouře ve Wattově ulici. Zde strávil celý svůj tzv. bezvýznamný život. Nikdy neopustil město, v němž žil. Místní děti si z něj dělaly srandu, tak se rozhodl, že je vyděsí. Jednoho večera po setmění si vzal již zmiňovanou masku a přinesl si ze zahrady zrezivělou mačetu, jejíž lesk se již dávno vytratil. Když se děti přiblížily k jeho domu, vyběhl s křikem ven. Všechny děti se rychle vytratily. K jeho smůle si doma zděšené děti začali vymýšlet neuvěřitelné příběhy o něm a jeho domě… Že je spatřil, když se připravoval zabít nějakého chlapce,… jak celý zkrvavený se je pokusil pochytat… Všichni jej za to začali nesnášet a vyhýbali se mu. Rok od roku byl nevrlejší, již ani nevycházel z domu. Nikdo nevěděl, co se s ním stalo. O čtyři roky později okolo půlnoci Dům bouře vzplál, shořel na popel i s Jasonem, který se ani nesnažil dostat ven. Policie zjistila, že dva chlapci ze sousední ulice tento dům podpálili. Z Jasona nezůstalo nic než pár ohořelých kostí a mačeta s maskou, které působily, jakoby se k nim oheň ani nedostal. Po týdnu kdy byl popel zesnulého rozprášen v lese, celé městečko tu noc utichlo. Někdo, nebo něco zavraždil obyvatele tohoto městečka. Nikdy se nezjistilo, co se přesně stalo. Jeden však přežil a tvrdil, že viděl vycházet z lesa muže s maskou a mačetou. Nikdo mu ale nevěřil a byl převezen na psychiatrii. Další den časně ráno našli ošetřovatelé v zamčeném pokoji tohoto člověka brutálně rozsekaného ostrým předmětem, dle vyšetřování mělo jít o nějaký druh šavle či mačety. U kotníků měl pohmožděniny a odřeniny od nějakého kování. Tento případ nebyl nikdy objasněn, vraha se nepodařilo najít. Nikdo nenašel ani jednu stopu. Koluje pověra, že to vše má na svědomí právě Jason, který se přišel mstít, za nespravedlnost. Ještě pár století se lidé městečku vyhýbali.

V roce 1999 se vydala skupinka výzkumníků na toto místo přesně v den, kdy byl Jason Sertoz upálen. Dle jejich výpovědí se skutečně zjevil a byl připraven se opět mstít. Všichni si prošli noční můrou. To co však zažili, bylo velmi podivné a nebyli schopni tuto skutečnost jakkoli vysvětlit. Jakmile je začal pronásledovat a poranil jednoho člena výpravy, bylo všem jasné, že musí z města. Od této chvíle začali popisovat tento nevysvětlitelný fakt a totiž když při útěku překročili hranice městečka vyhraněné cedulí, byly v bezpečí. Onen přelud sice nezmizel, ale ani špičkou boty nepřekročil pomyslnou čáru mezi městečkem a okolním světem. Než se začalo rozednívat, zmizel někde v lesích. Z tohoto poznatku usoudili, že je nějakým způsobem silně vázán k místu, kde žil i přes vše, co mu zdejší lidé provedli. Přišli také s teorií, že jen hlídá své místo a vyhání odtud všechny možná právě proto, že nechce, aby udělali stejnou chybu jako on a zůstali zde…navěky. Usoudili tak i ze situace, která je tam potkala. Podařilo se mu sice lehce zranit jednoho z výzkumníků, ale spíše to vypadalo jako obranný manévr. Snažil se je vyděsit a donutit je opustit město? Opravdu i po smrti litoval své chyby a snažil se vše napravit? Spousta otázek zůstala neobjasněna.

Nastalo ji ž však několik případů, kdy lidé tvrdili, že jej viděli ve snu, když se je pokusil zabít ve svém domě, když se probudili, kotníky měli odrané od kování. Většina uvedla fakt, že celý svůj život trávili v jedné lokalitě. Všem se tyto sny přestali zdávat od chvíle, kdy se od domova na nějakou dobu vzdálili. Také popsali, že jejich život se díky cestování či pouhým dovoleným výrazně zlepšil. Toto tedy také potvrzuje naposledy zmíněnou teorii. Je to snad anděl seslaný z nebes?“ Když dočetla celý příspěvek k tomuto tématu, ulevilo se jí, ale stále si ničím nebyla jistá. Nechtěla čekat, až se jí ten sen vrátí, stejně však neměla důvod věřit této záchraně. Rodičům nic říct nemohla, stejně by jí nevěřili. Ten den ještě zůstala doma. Když se ráno začalo rozednívat a první paprsky slunce se z verandy dostali až k její posteli, zavládl v domě chaos. Sára měla všeho právě dost a se stejným zděšením ze stejného snu vzala batoh a naházela tam pár svých věcí. Rodiče se ji snažili zastavit, nic však nezmohli.

Po dvou dnech přišel domů telefonát z nemocnice, Sáru srazil opilý řidič, který projel křižovatku na červenou a ve velké rychlosti vrazil do Sáry na přechodu na druhém konci vedlejšího města kousek od tamního lesa. Pomoc jí zavolal neznámí muž z mobilního čísla, o němž se zjistilo, že nikdy neexistovalo s předvolbou, která neodpovídá žádné z nynějších zemí. Při příjezdu ošetřovatelů byla raněná Sára sama a v rukou svírala nějakou masku.

Již je tomu šest let a Sára stále vzpomíná na událost, jež jí změnila život. Nyní ale ví, proč právě ji zachránil Jason Sertoz. Po dlouhém usilovném pátrání se jí podařilo zjistit, že onen muž měl bratra Thomase. Už jako malé je však rozdělili a jeden o druhém nevěděli. Thomas Sertoz se svojí ženou Elizabeth měli dceru Ruby, která je praprababičkou Sářiny matky Simon. Sára se s rodiči dohodla a vše si již dávno vysvětlili. Tak v den 26. dubna, kdy zemřel Jason, nechali na kopci 142 mil od jeho městečka postavit pomník k památce tohoto muže. Na vrcholku pomníku byla umístěna maska, jež konečně odhalila světu jeho pravou tvář.