Prolog
Drahá Janičko,
vlastně ani nevím, kde začít. Vím, že nejsem tím, na koho myslíš, když jdeš spát a nikdy jím nebudu. Ale chci aby jsi znala můj příběh, můj celý příběh. Musí alespoň někdo vědět, co jsem zač.
Žijeme ve zvláštní době, kdy se lidé zajímají jen o svůj prospěch. Kdy každý mluví o spravedlnosti, šanci a cti, ale neznají význam těchto slov. Žijeme v době, ve které je slovo čest jen pro smích. Lidé neznají, nechtějí znát a když je něco jiné, je to špatné. Já vždy byla jiná, vždy jsem vyčnívala. A vždy jsem tak dopadla. Člověkovi, o kterém všichni vědí, že je falešný uvěří dříve než mně. A nemusím lhát ani podvádět. Lidé dělají špatné věci a já nejsem výjimkou. Každý den dělám to nejhorší, to nejpodlejší, co můžu, zapírám samu sebe, hraji si na něco, co nejsem a proč? Jen abych zapadla, tak jako ty. Ale ty lhát nemusíš, ty jsi vždy tou zářící hvězdou, která nevyhasne, ne v mých očích.
A proto ti budu vyprávět příběh o malé holčičce vyrůstající bez života na tomhle světě...