Stopy bosých nohou

Padající sníh tiše a nevinně zakrývá stopy. Stopy bosých nohou, které se pomalu táhnou stále dál a dál do neznáma. Již minuly další cestu prošlapanou lidmi. Těmi, kteří svůj život lepí z bankovek. Bankovek, jimiž zakrývají lež, tu, kterou vydávají za své bytí, za spravedlnost, za právo, právo na život. Lež, jež nemilosrdně a nevyhnutelně ničí ty, kteří ji nedokáží pojmout za vlastní. Rdousí je a nenechá je jít vlastní cestou. Ale oni je nevidí, nevidí je trpět. Slepci, kteří krmí tyto lži, jejichž kapsy se plní bezcennými a přitom pro ně tak nepostradatelnými kusy něčeho, něčeho tak nesmyslného, jako jsou peníze. Ale kam se táhnou ony holé stopy, ty, jež nedostaly šanci na slovo, jediné slovo, jímž by zahájily svůj vlastní život? Prochladlá a bezradná chodidla svoji cestu neznají. Jdou nevidomky někam, někam, kde najdou konec… Ale kde hledat? Kde hledat konec utrpení, které již ani nedokážeme pocítit, když je naše tělo promrzlé na kost a naše srdce už bije jen ze setrvačnosti? Kolik ran ještě dokáže snésti, aby vzdalo svůj nárok na život? Ale nohy už dále nemohou, nemohou se hnout, přejí si, aby zamrzla i ta poslední živá buňka, aby existence, která vlastně nikdy nebyla, zmizela tam, odkud přišla… Kam ale může patřit něco tak bezvýznamného? Kam zařadit bezejmenné něco, něco s daleko menším významem než nic? Slzy? Ne. Už ani na něco tak obyčejného nemá právo. V očích zbyl jen odlesk naděje, která nikdy nedostala své jméno ani možnost žít, alespoň jednou se nadechnout, cítit vítr, který prochází celým tělem, které se jen bezmocně plazí někam, kde by mohlo vyčkat, vyčkat na věčnost, která se stále blíží. Je blíž a blíž, na zádech cítí její dech. Ještě jeden poslední a vlastně i první pokus o úsměv před tím, než si ji odnese v náručí. Před tím, než ji láskyplně obejme a ukáže jí pocit bezpečí. Konečně ji někdo cítí, postará se o ni, o její křehkou duši, která teprve teď poznává život. Teprve po smrti začíná skutečně žít. Milována věčností a obklopena těmi, jejichž oči jsou stejné jako její vlastní. Tak nevinné a plné naděje, naděje, která se konečně poprvé nadechla z plných plic. Křídla tak bílá, bílá jako sníh, který byl posledním a jediným svědkem jejího utrpení, ji obklopují a rozehřívají její srdce, jenž bije jako o závod a v jeho rytmu se mění vše k nepoznání. Kde se to vlastně ocitla? Je v nebi? Ne, je v jiném světě, kde šance a naděje je jedinou sílou nového bytí. Života, který vítá s otevřenou náručí každého, kdo se zoufale snažil najít jeho nedohledný začátek a jako dítě jej hýčká ve svém náručí, tiše mu dává to, po čem jeho toužící srdce pláče… hledá lásku, tu která jej činí šťastným. Šťastným tak, že i ty nejhlubší rány se zhojí na hřejivém slunci laskavosti a oči, které znaly jen pláč, se nyní poklidně usmívají. Rovnováha, která existuje jen zde, jim není cizí… a bosá chodidla se poklidně prochází po orosené trávě. Již dávno zapomněla na chlad a strach. A až roztáhne křídla a vzlétne k obloze tak vysoko, jak jen jí povolí, pohlédne na ty, kteří nepochopili, kteří se své lži nevzdají, pohlédne na nás a natáhne svou laskavou ruku k našim srdcím a dá nám život, ten, který si každý zasloužíme… jednou přijde i za mnou a já půjdu s ní... Slyším její kroky. Nechci utíkat, chytnu ji za ruku a půjdu s ní… půjdeme domů.